Velký a Malý Blaník, Dům přírody

Velký Blaník/ Malý Blaník/ Dům přírody Blaníku

Velký Blaník

Velký Blaník a především pověst o a svatováclavském vojsku, přebývajícím uvnitř hory a čekajícím, až bude moci vyjet českému národu na pomoc, zná u nás snad každé dítko školou povinné. Nejstarší zmínka o Blaníku se objevuje v 15. století ve „Vidění pana Oldřicha z Rožmberka“. První verzi pověsti o  rytířích zaznamenal koncem 15. století náboženský vizionář Mikuláš Vlásenický, který působil také v podblanickém Pecínově u Struhařova. Prorokoval, že u vesnice Býkovice pod Blaníkem dojde k osudové bitvě Čechů s nepřáteli, která bude tak krutá a dlouhá, až se býkovický rybník naplní krví. A to bude ten den, kdy z hory Blaník vystoupí rytíři "divou mocí tam ukrytí", aby nepřátele zahnali a potrestali. Podle další pověsti se v časech největší tísně zazelená suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že studánku přeplní a voda poteče po stráni dolů. Pak se otevře hora, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku, vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách zavládne opět klid a mír. Pověst byla v průběhu času doplňována o další detaily – jako například jmény velitelů spící blanické posádky. Blaničtí rytíři spoléhají především na svého věrného pomocníka, kterým je kamenný lev, spící na vršku Kalvárie nad Miličínem na protější straně sníženiny blanické brázdy. Pověst praví, že až se od jihu budou blížit nepřátelé České země, lev se probudí, bystrým zrakem posoudí stavy nepřátelských vojsk a svým řevem upozorní rytíře spící v Blaníku. Ti pak již učiní nezbytná opatření, aby nepřítel neměl šanci. Můžeme těmto pověstem věřit nebo nemusíme, jisté však je, že v době obrození i později, byl Blaník pevným symbolem naděje, ale i alegorií osudu národa, který se po tři staletí dlouhém spánku probouzí k novému životu.

Velkou zásluhu na rozšíření pověsti má nesporně Alois Jirásek a jeho Staré pověsti české, vydané poprvé na sklonku 19. století. Ten uvádí, „že svatováclavské vojsko přichvátá na pomoc České zemi ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naší vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní“. O proslavení Blaníku se zasloužili ještě další významní umělci. Bájná hora svou symboličností poskytla námět též Zdeňku Fibichovi ke zkomponování opery Blaník a Bedřichu Smetanovi, jež téma Blaníku zařadil do své symfonické básně Má vlast. Také malíře Mikoláše Alše a Julia Mařáka inspiroval Blaník k vytvoření významných krajinářských děl. Mezi další umělce inspirované Blaníkem patří: Václav Kliment Klicpera a jeho vlastenecká hra Blaník, Josef Kajetán Tyl s dramatickou báchorkou Jiříkovo vidění nebo Jaroslav Vrchlický s Baladou blanickou ze Selských balad. Nesmíme zapomínat ani na Divadlo Járy Cimrmana a jeho satirickou hru Blaník.

Na vrcholu Blaníku se můžeme důvěrně seznámit s horninou, která horu tvoří. Vystupuje všude kolem ve skalách a skalních defilé. Jedná se o muskovitickou až biotiticko-muskovitickou blanickou ortorulu s převažujícím křemenem, draselným živcem a albitem a hojným turmalínem. Místy se v hornině vyskytují granáty. Minerály jsou uspořádány do výrazných světlejších a tmavších proužků. K přeměně původních žul na ortorulu došlo ve starší části prvohor a v průběhu variského vrásnění byly ortoruly zahněteny do pararul a migmatitů okolního moldanubika. Poměrně často se na Blaníku vyskytují také žíly pegmatitu, obsahující křemen, ortoklas, muskovit i černý turmalín. Popsán byl i poměrně výjimečný světle zelenomodrý beryl. Skály na vrcholu i svazích hory byly v dobách ledových modelovány mrazovým zvětráváním do podoby mrazových srubů.  

Svahy hory jsou posety balvany a kamennými moři z bloků ortoruly, rozpadlé v důsledku působení mrazu. Zajímavé jsou také přírodní skalní misky. Najdeme je na povrchu skal jižně pod vrcholem hory. Často se o nich traduje, že to jsou otisky čertových kopyt nebo jeho spárů. Mnohem pravděpodobnější však je, že vznikaly postupným rozpouštěním a vyvětráním méně odolných uzavřenin v hornině, společně s opakovaným působením mrazu a tání.

Otázkou je, jak mohly vzniknout prostory uvnitř hory, ve kterých podle pověsti přebývá svatováclavské vojsko. A. Jirásek přináší ojedinělé zprávy místních lidí, kteří měli možnost se do nitra Blaníku podívat. Podle jednoho takového svědectví jsou uvnitř „klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšená zbraň. Hluboké ticho jako v kostele je po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stojí řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni sedí rytíři s tváří na stůl sklonění a spí”. Podle popisu je patrné, že se nejedná o přírodní jeskyně. V nerozpustné blanické ortorule by voda navíc ani jeskynní dutiny vytvořit nemohla. Nejbližší skutečné jeskyně se nacházejí ve vápencových lomech u Jinošova 5 km severovýchodně od Blaníku. Je tedy jisté, že pokud jsou uvnitř Blaníku prostory, musely být vytesány. Avšak, kdo a kdy by byl jejich tvůrcem, zůstává nadále nezodpovězeno.

 

Mapa:

 

Fotografie:

Bájná hora Blaník s rozhlednou na vrcholu. Pohled od severovýchodu. Foto: J. Franta.

 

Veřejová skála v severozápadním svahu Blaníku. Ortorulová skála vytvarovaná do podoby mrazového srubu. Podle legendy tudy opouštějí rytíři nitro hory.

Svatováclavské vojsko opouští horu Blaník, aby pomohlo českému národu.

Autor V. Černý (1894).

Spící lev na Kalvárii nad Miličínem. Skalku tvoří sillimaniticko-biotitická pararula. 

 

 

Malý Blaník

Malý Blaník je ze stejné horniny jako jeho větší bratr. Blanická ortorula se ve výchozech a skalkách na vrcholu Malého Blaníku rozpadá v důsledku mrazového zvětrávání na kvádrovité bloky, vytvářející na svazích kopce suťová pole a malá kamenná moře. Kvádrovitě rozpadavá ortorula byla použita v polovině 18. století na stavbu poutní kaple zasvěcené Máří Magdaléně, která nahradila původní o sto let starší kapli. Kaple však byla ještě před koncem 18. století uzavřena a od té doby chátrala. Do dnešních dnů se zachovaly pouze zbytky obvodových zdí (obr. 54).

 

Mapa:

 

Fotografie:

Ruiny kaple Máří Magdalény na Malém Blaníku. V popředí bloky blanické ortoruly.

 

Dům přírody Blaníku

Dům přírody Blaníku slouží jako návštěvnické středisko CHKO Blaník a národního geoparku Kraj blanických rytířů. Hlavním exponátem je plastický model části blanické brázdy mezi řekou Sázavou a Mladou Vožicí (obr. 55). Návštěvník si zde může prohlédnout i počítačovou animaci znázorňující vznik brázdy. Venkovní expozice představuje sbírku hornin Podblanicka.

 

Mapa:

Fotografie:

Model blanické brázdy v Domě přírody Blaníku. Foto Vít Švajcr